Cesta po Jižní Americe, část 2. – Brazílie (report Milan Čižinský)

Přesně před týdnem jsme se s vámi podělili o netradiční závodní zážitky z výletu po Jižní Americe prostřednictvím vyprávění Milana Čižinského, který si udělal „závodní“ výlet do Argentiny a následně i „nezávodní“ bikový výlet do Brazílie. A právě popisem této druhé jeho jihoamerické zastávky bychom dnes rádi navázali.

Text: Milan Čižinský

Jak už jsem zmínil ve svém původním reportu z Argentiny, můj výlet do Jižní Ameriky nezahrnoval návštěvu jen jedné země a jedné lokality, ale více různorodých míst. Druhým klíčovým bodem, druhým rozcestníkem, v mém jihoamerickém programu byla Brazílie. Kolo mi sice i zde dělalo společnost, ale tentokrát jsem se obešel bez závodění.

Do této ohromné, pestrobarevné a energií salsy tepající země mě na návštěvu pozval můj letitý kamarád, zároveň jeden z nejlepších jezdců Brazílie nejen minulosti, ale i současnosti – Guilherme Renke. Vyrazil jsem za ním přímo do Rio de Janeira, kde Guilherme v současnosti bydlí a žije.

Tohle město stojí za návštěvu už jen samo o sobě, my ale měli naplánováno hned několik výletů s koly s cílem poznat krásy a specifika místních trailů a lokální MTB kultury obecně. Pro jednou jsem rezignoval na závodění, o to víc jsme si mohli užívat svobodné bikování, ale i poněkud odlišné atrakce jako je řádění na vodním skútru, koupání se v oceánu a slunění na nádherných plážích.

Jízda na vodním skútru mě opravdu nadchla. Ani jsem netušil, že to může být až taková zábava. Tím spíš, že tahle věcička umí, po hladině vody, uhánět rychlostí klidně i 120 km/h!

V okolí Ria jsem objevil dokonce i ideální spoty pro svůj další nový oblíbený sportovní koníček – wingfoiling (sport podobný windsurfingu, akorát na prkně „vznášejícím se nad vodou“ – YouTube ukázka). Ale času nebylo zase tak moc, abych mohl okusit veškeré vytoužené vodní radovánky, takže tuhle legraci si nechám zase na příště.

Bikování v okolí Rio de Janeiro

Vraťme se ale k podstatě všeho, tedy k bikování, kvůli kterému jsem do Brazílie přijel především. Jako první spot jsme navštívili menší bikepark Sanandu (Trail Forks / Sanandu.com), kde se nachází i stejnojmenný mini-pivovar, což je docela divoká kombinace!

Bikeparkem nás provázel přímo majitel a zakladatel tohoto resortu, který nám ukázal to nejzajímavější, co zde dokázal vytvořit. Mně se asi nejvíc líbily traily, na kterých se loni jel brazilský pohár v enduru. Večer po ježdění jsme poté plynule přešli na ochutnávku produktů z místního pivovaru a jako bonus k tomu přibyla také domácí pizza, která byla kompletně připravená z místních ingrediencí – vše v režii pana domácího!

Pivo bylo rozhodně chutné a osvěžující, pizza byla taky vynikající, ale tohle vše dohromady možná nebylo tou nejlepší kombinací pro jeden jediný den. Měl jsem pak trochu problém usnout, navíc mě v noci opakovaně budily opice, které jako smyslů zbavené mlátily do naší střechy.

Fakt nechceš mít opici s opicema na střeše!

Každopádně bikepark Sanandu se mi vážně líbil. Navíc to tady má obrovský potenciál, jelikož majiteli patří okolních asi 300 hektarů lesa. Na vymýšlení a budování dalších trailů a jiných atrakcí pro bikery je tady proto místa víc než dost!

Neue Friburg & Intense shop

Naší druhou zastávkou byl pro mě osobně důležitý Intense bike shop ve městě, které nese nápadně německý název Neue Friburg, nebo také Nova Friburgo (Google Mapy). Také zde jsme měli k ruce zkušeného místního průvodce, kterým byl Bruno, majitel Intense shopu a také další výborný jezdec, s kterým byla radost vydat se do akce.

Bruno nás vzal na jednu skutečně epickou vyjížďku ke 3 vrcholům, alias „Tres Picos“ (něco maličko na Trail Forks). Místní říkají tomuto místu s oblibou „brazilské Dolomity“ a musím uznat, že je to označení skutečně trefné. Bikování zde přitom bylo dost výživné! Jednak pořádné kopce, jednak extra vysoká vlhkost vzduchu a navíc teplota víc jak 30°C! Jo, potil jsem se jak pověstná vrata od chlíva!

První trail, kterým nás Bruno protáhl, vedl prakticky celý skrz koryto potoka. Zní to možná divoce, ale bylo to fakt parádní. Navíc nikdo neřešil, že jsme byli všichni tři kompletně mokrý. Jako by v tom byl nějaký zásadní rozdíl oproti stavu v průběhu výjezdu.

Další dva traily také nebyly špatné, nejlepší na nich byly asi ty neskutečné výhledy a okolní příroda. Tady by se člověk kochal jedna radost, až by úplně ztratil přehled o čase. K tomu všemu jsme se v závěru vyjížďky zastavili u vodopádu, který měl také neskutečné kouzlo.

Každopádně tou dobou už měl jediný „elektrikář“ z naší party za sebou pár kilometrů na prázdném zadním kole, přitom nás dalších 10 km do cíle ještě čekalo. Co si budeme povídat, jeho Maxxis byl po tomto zážitku jednoduše na vyhození!

Tečku za tímto dnem představovala, tak jako obvykle, nezřízená brazilská žranice se spoustou pochutin, které vůbec neznám. Ochutnal jsem ledacos, ale nakonec jsem stejně skončil u super masa. Tak jako vždy v Jižní Americe!

Další den jsme se vrátili na základnu a užívali si klasického brazilského života – drinky, ovoce, pláže, vodu, nějaké ty vodní radovánky…

Itatiaia National Park

Poslední zastávka na naší výpravy nás zavedla do Itatiaia National Parku (oficiální web parku).  Tedy do Renkeho rodiště, kde jsou skutečně vysoké hory, jejichž výška často šplhá k hodnotě 2 000 m a nejednou ji i přesahuje. Jezdí se tady proto v lehce chladnějším podnebí, což je spíš příjemná změna než jakákoliv překážka.  

Také traily jsou tady o poznání prudší a slušně dlouhé, proto se není čemu divit, že právě zde se minulé roky opakovaně konal brazilský pohár ve sjezdu a také v Enduru. Tohle vše, i to krásné prostředí, mě zřejmě na začátku namotivovalo až příliš, proto jsem v jednu chvíli neudržel své jezdecké vášně dostatečně na uzdě, až mě musel zastavit a usadit zpět na zem dostatečně pevný a mohutný strom, který se zblízka potkal s mým ramenem!

Výsledek? Vyražený dech a pocit, že jsem si odpálil kličku! To by byl dost nepříjemný bonus…

Když mě ale Renke prohlédl a prohmátnul rameno, konstatoval, že nemám nic zlomené a můžu si proto užívat dál zdejší divočinu. Někdy vlastně téměř doslova. Následující traily jsme totiž dost často prokládali dalšími pády, spíše menšími, ale také častým hledáním cesty. Stalo se, že Renkeho táta nevyčistil všechno, co bylo domluvené, takže to bylo chvílema slušné dobrodružství uprostřed džungle. Ale rozhodně jsme se nenudili.

V Brazílii se slaví… 3 dny!

Celé toto dobrodružství jsme naštěstí zvládli bez zásadní úhony, proto se večer, toho samého dne, mohla rozjet skutečně obří oslava mých narozenin!!! Holt jiný kraj, jiný mrav! V Brazílii se totiž narozeniny slaví 3 dny, ne jen jeden večer jako u nás, takže to bylo dost náročné. Příjemné, zábavné, ale vysilující.

Naštěstí, když jdeš druhý den na kolo, tak se to celé třídenní juchání dá docela obstojně přežít. K tomu jako bonus vyrážíme k vodopádům, kde člověk přijde na zcela jiné myšlenky, kde snadno a přirozeně očistí tělo i mysl.  

Každá sranda jednou končí…

Rio, pláže a ježdění v nekonečně krásné přírodě… To se snad nikdy neomrzí! Ale v nejlepším se má přestat, že? Proto je nejvyšší čas zvednout kotvy a začít se chystat na cestu domů! Sbohem Jižní Ameriko, tedy spíš nashledanou, já se určitě zase vrátím!

Zajímá vás víc? Koukněte na moje fotky a další příspěvky na Instagramu.

Tak zas někdy Brazílie! 🤙

Milan Čižinský